Bestijka.cz - Myshí weblog  

16. září 2005 (pátek)

<< 11. července
Panoramixe za Obelixe Zn. Vyměním
02. února >>
Den sviště stepního

23:27:34: Koně v Lysé nad Labem

V rámci utužení vztahů ve smečce jsme se s Valachem rozhodli udělat si tento víkend koňský. První částí dobrodružství se stala návštěva výstavy Kůň 2005 v Lysé nad Labem. Tento zápisek berte tedy podle míry svého skepticismu buď jako pozvánku na pěknou akci, anebo jako pokus o kříšení mého skomírajícího webločku.

AppaloosaLysá nad Labem není od Prahy daleko, osobním vlakem z Masarykova nádraží jsme jeli necelých 40 minut. Poněkud nás zaskočilo, že trasa Lysá nad Labem -> Pardubice (zítřejší pokračování našeho koňského víkendu se uskuteční na tamějším dostihovém závodišti) se dá nejlépe vyřešit přestupem v Praze. Oproti původnímu plánu tedy dnes nespíme v hotelu v Pardubicích, ale standardně v noře na Hájích.

Přípravu na cesty jsem pojala zodpovědně, skoukla jsem předpoveď počasí na www.meteopress.cz a pesimisticky do batůžku nabalila dvě vrstvy oblečení navíc plus deštník. Pesimismus se vyplatil, počasí se zachovalo skutečně negentlemansky.

Drobné dobrodružství jsme prožili už na Lyseckém (Lysém? Lysském?) vlakovém nádraží. Pokusili jsme se zorientovat v terénu za pomoci nástěnného plánku města a kompasu vestavěného v mém mobilním telefonu. Žádaný směr byl přes koleje přímo do pr... pardon, do křoví na okraji města. Díky Valachově přirozené nedůvěřivosti k řešením zahrnujícím pohyb přírodním terénem jsme nejdřív prokleli mobil i s kompasem, a o chvíli později mé dezorientační schopnosti (pletu si sever a jih, pokud na mapě chybí velký červený puntík s nápisem "You are here"). Vydali jsme se raději tím směrem, co šli všichni ostatní a po padesáti metrech, překvapivě, stanuli před vstupem na výstaviště.

Appaloosí zadečekVýstavište v Lysé působí tak trochu jako časoprostorová kapsa. Jdete ulicí rodinných domků, jeden z těch domků má okénko k prodeji lístků a o něco větší vchod s nápisem Kůň 2005, i vejdete a jste tam. Přestože prostory výstaviště jsou neporovnatelně menší než v Praze nebo Brně, nechápu, jak ho mezi ty zahrádky nacpali.

Lístky stály nemalých 130 Kč na dospělou osobu. Doslova nekřesťanských ovšem je 60 Kč za výstavní katalog, ve kterém není jediná praktická informace, snad kromě seznamu vystavovatelů. Program, o který mi šlo především, jsme si museli chodit číst nalepený na koňském boxu v pravděpodobně jediném exempláři na celé akci.

Abych ale jen nekritizovala, potěšily mě záchodky. Zdarma, čisté a bez zápachu, s toaletním papírem a, považte, opravdickou tekoucí teplou vodou.

Samozřejmě mě taky potěšili koně, věci a lidé kolem nich :-), ale o tom později.

Při obhlídce prodejních stánků Altaira mistrným způsobem oslovil prodejce balzámu na kůži značky Renapur. Naleštil boty, nablejskal koženou bundičku, Altair se ani nenadál a byl vlastníkem kelímku přípravku v ceně přes třista korun. Vzdávám hold prodavačově profesionalitě, útočil elegantně, leč nekompromisně, přesně jak si Altair zaslouží, a navrch ho nenápadně přiměl i k prohlášení, že bude sám pečovat o svoji obuv, když je to tak snadné :-). Škoda že takového šikovného chlapíka nenabízejí v ceně výrobku; Altairově předsevzetí moc nevěřím a na můj dotaz, zda ta úžasná věc boty i sama umyje a vyleští, odpověděl prodejce zamítavě.

V dalším stánku jsme potkali "staré známé" dvě prodejkyně keramiky s glazovanými obrázky koní. Již půlrok jsme spokojenými majiteli dvou jídelních misek od onoho výrobce (jeden z glazovaných koní je trochu popraskaný, ale jinak spokojenost). Po dlouhém váhání mezi hrnečkem zužujícím se nahoru, hrnečkem zužujícím se dolu, velikým hrnečkem se dvěma uchy, hrnkem s pokličkou a zakulaceným hrnečkem jsem ukončila své hrnečkové trápení (pro ty, kdo ještě neví: trpím posedlostí nakupováním hrnečků, máme je doma v kredenci v pěti řadách a dvou vrstvách na sobě. Pokud budu chtít nový, musím rozbít některý ze starých, anebo dokoupit další kredenc) a odnesli jsme si velkou mísu na bramboráky s pasoucí se hnědkou a běloušem.

Dopoledne na hlavním kolbišti probíhala přehlídka koní nejrůznějších plemen z převážně českých chovů. Poprvé jsem tak na vlastní bulvy (vzala jsem i i brýle, byť jsem nezašla tak daleko, že bych si je i nasadila) spatřila appaloosu, fríského koně a maličké falabelly. S Valachem jsme se shodli, že zejména strakatí a "puntíkatí" koně v reálu vypadají lépe, než na fotografiích, kde jsou poněkud krávovití.

Potešilo mě, že existuje mnoho hezkých koní ve velikosti, která mě neděsí. Zatímco na běžném českém teplokrevníkovi jsem si vždycky připadala trochu jako v tanku (Vyklubte si levou nohu a vzepněte se na ní dva metry nahoru. Honem, nasedejte - vždyť už to jede! ... Když zmáčknete červené tlačítko, tak to zastaví. Anebo aspoň zpomalí. Možná...), na haflinga bych si troufla.

Před hlavním programem, který začínal ve 14:00, jsme se museli posilnit. Občerstvení bylo pestřejší, než je na podobných akcích zvykem - kromě obvyklých langošů, klobás a cukrové vaty byly k mání čínské nudle, závitky v několika variantách a pečené prasečí končetiny. Altair pro sebe ulovil i nezbytnou Pepsi. Tento aspekt výstavy tedy hodnotíme jednoznačně jako povedený :-)

Appaloosa, miniappaloosa a indiánská princeznaOdpoledne se pak v tříhodinovém bloku předvedli koně v akci. Z pestré směsky aktivit sahajících od tažení bryčky ve stylu oslav Svatého Huberta po westernové sportovní disciplíny si každý mohl vybrat to svoje. Stejně ale všichni koukali na všechno, krom okamžiků, kdy opravdu nechutně pršelo a část publika prchala do vnitřních prostor. Největší potlesk patří jistě koním, jezdcům a pořadatelům, kteří se na poklusávání v dešti nevykašlali a ukázali počasí, zač je toho loket. Altair si déšť pochvaloval, protože tak měl záminku tulit se ke mně pod jeden společný deštník.

Z odpoledních ukázek se mi nejvíc líbily ukázky přirozeného partnerství s koněm, například v podání Petry Dvořákové. Obdivuhodné jsou i výkony dam, které představily historické ježdění na dámském sedle. My, kteří máme problém se na koni v udržet i v normální, obkročmé poloze, jsme jen tiše zírali :-)

Koňské akce pro nás často bývají i zdrojem zajímavých kynologických zážitků, protože s sebou bereme Estu. Lidi zvědavé, jestli "to je opravdovej vlk, že jo?" už nepočítáme. Možná bychom měli začít, a udělat speciální kategorii pro ty, kteří znají Estí plemeno, ale říkají mu "český vlčák", případně "československý ovčák".

Shetlandštní poníci v zápřahuViděli jsme páreček veselých australských honáckých psů. A taky velikou, střapatě chlupatou psobludu, která štěkala podobně jako Maxipes Fík. Nejneobvyklejším pesanem ale byl šedohnědě žíhaný roční akita-inu - nikdy jsme podobně zbarveného psa neviděli, ale prý je to u akit standardní.

Celkově výstavu až na menší rozsah, občasné veselé zauzlení jazyka komentátorky a odporné počasí hodnotím kladně. Pátek je k návštěvě ideální, ve vlaku nebyly davy návštěvníků po cestě tam ani zpět. Den jsme uzavřeli konzumací rýže s kuřecími kousky od číňana před halou Hlavního nádraží. V pořádku jsme dorazili, vlčáka jsme dorazili (což byl tak trochu účel), zítra do Pardubic vyrazíme, těším se, až vyrazíme!

Musím končit, po dvaadvacáté hodině zjevně začínám literárně směřovat k poezii vogonského typu.

Komentáře

<< 11. července
Panoramixe za Obelixe Zn. Vyměním
02. února >>
Den sviště stepního