Bestijka.cz - Myshí weblog  

20. ledna 2004 (úterý)

<< 18. ledna
Jak nekupovat štěně
21. ledna >>
Vlčí zápisky: odrzáváme

Poznali byste československého vlčáka?




21:16:08: Vlčí zápisky: první útěk

Naši kamarádi, Karel a Alraune, jsou drobet zklamaní z toho, jak je naše nové štěně hodné a přináší nám samé radosti. Zřejmě existuje nějaký kodex, který stanovuje, že novopečený majitel čtyřměsíčního československého vlčáka by si měl rvát vlasy hrůzou a nikoli na všechny strany šířit chválu, jak je ta malá úplně zlatá. Pro jejich dobrý pocit se tedy pokusím vytyčit několik zábavných příhod a faktů.

Dlouho jsme s Altairem řešili, kdy a kde Estu poprvé pustit na volno. Na Háje jsme ji totiž přivezli, přinesli a přivedli na vodítku a ani druhý den jsme vypuštění neriskli, protože máme dům ze tří stran obklíčený malými nebo většími silnicemi. Ani sprintování na vodítku (ano, i Altair běhal!) však nemůže vynahradit volný štěněcí pohyb, a tak jsem se včera rozhodla vypuštění dravého zvířete prubnout. Estu jsem odvedla na Boule, kde se s oblibou venčíval Dan. Zejména ráno se tu pohybují hravé psí skupinky, no a co může být pro štěně lepšího, než přátelit se s členy psí party, že. Zejména pokud máte stejně jako my splašence, který při spatření jezevčíka prchá schovat se do křoví, musí si zvykat.

Na okraji Boulí jsem povolila karabinu. Esta se rozhlédla. A najednou ho uviděla... obrovský, černobílý, děsivý, se šavlovitými zuby trčícími z tlamy... anglický setr :-). Jakmile zmerčila psa doprovázejícího klidně a poslušně svoji majitelku, byla fuč.

Tímto alespoň symbolicky děkuji hodnému pánovi, který koukal z okna a došlo mu, že hulákající osoba prolézající okrasné keříky pravděpodobně patří k uprchlé nezbednici. Nasměroval mě do blízkého parčíku. Tam jsem uviděla Estu, jak sedí uprostřed trávníku a zírá, zjevně zaskočená faktem, že se jí podařilo utéct a že nejsem poblíž. No, nebudu z toho zbytečně dělat kovbojku, na přivolání přiběhla, celá šťastná, že se věci urovnaly a zbytek cesty domů už se ode mě neodlepila.

Vodítko tedy nyní používáme výjimečně. Esta naštěstí není úplná trouba, aby bez příčiny běhala po silnici; koneckonců, ty nejzajímavější věci (psí stopy, značkování a cigaretové špačky) najdete stejně okolo chodníku. Na psy se nevrhá, co se cizích lidí týče, je taky dost opatrná, takže jediné, co nás trápí, jsou děti.

Když jsme potkali v neděli na ulici první dítě, došlo mi, že Esta byla zvyklá na dětskou společnost - divoce se vzpínala na vodítku a kňučela. Bohužel není možné spoléhat na to, že všechny sídlištní děti budou šťastné, když se na ně skokem vysápe zvíře vyšší než ony samy. Obezřetně tudíž při venčení sleduji okolí, jestli nejsou poblíž lidská mláďata a pokud nějaké zmerčím, odlákám Estu jiným směrem. Přestože naše štěňátko už je pořádný klacek, úprk majitele zabírá tak, jak popisují učené příručky, a když se navíc nechám dohonit a s kňučením povalit do sněhu, je to pro naši štěnici prostě neodolatelné.

Když už jsme u těch chytrých příruček, vylovila jsem z knihovny knížečku Evy Nohelové Poznej a vychovej svého psa, abych zaktualizovala teoretickou průpravu. Názor Esty na podobné příručky se ukázal o dvě hodiny později, když jsem knihu našla ožižlanou v psím pelechu. Čévéčka zřejmě teorii považují za zbytečnou a preferují praxi.

Pravda, některé "spolehlivé" návody skutečně selhávají. Taková motivace pamlskem je nádherná věc, když to vidíte popsané na papíře, ale motivujte štěně, které piškot s hravostí přijme a o pět sekund později bez zájmu vyplivne. Obecně se Esta kvůli něčemu tak přízemnímu, jako je žrádlo, zrovna nepřetrhne. I když zatím jediné zavrčení, které jsme z ní za čtyři dny soužití dostali, bylo následkem žertovné bitky o sušené chřtány Mapeska.

Nebo si vezměme hračky... Když se řekne štěně, většina z nás si představí bytost radostně chroustající plastové lahve, přetahující se o lano, přinášející balónek a žmoulající většinu okolních předmětů. Reakce Esty na nově zakoupené hračky byla veskrze chladná. Přetahování ji nebaví, balónek si odnese pod židli, kde ho pečlivě uschová na horší časy a raději nás jde kousat do rukou.

Až včera konečně jedna z hraček zabrala. Malého ošklivého zeleného psíka z mikroplyše jsem před lety dostala od otce, úspěšně jej zneužíval Dan a nikdy jsme ho neprali. Danem nasáklý pejsek Estu rozvášnil natolik, že měl ubožák do půl hodiny ukousnuté obě uši, vyžižlané oči a vypreparované vnitřnosti. Čest jeho památce. Podníceni nápadem pravděpodobně dáme nové hračky osmradit Bertě a Cabale (snad Alrauniny postarší dámy vezmou přetahovací uzel a míčky na milost), aby získaly na atraktivitě.

Objev dne: je opravdu zábavné sledovat štěně, které objevilo fíčuru zrcadel. Esta se před mým velkým zrcadlem svíjela a kňučela, tlapkou ho ohmatávala a nakonec samými rozpaky usnula. Později přišla ještě na vylepšení, hrála si před zrcadlem s ruličkou od toaletního papíru a pozorovala, jak při zápasu vypadá. Inu, ženská :-).

Komentáře

<< 18. ledna
Jak nekupovat štěně
21. ledna >>
Vlčí zápisky: odrzáváme