Bestijka.cz - Myshí weblog  

20. srpna 2003 (středa)

<< 08. srpna
O vyfintěných počítačích a rozhazovačnosti majitelů hardwaru
22. srpna >>
O senilitě

18:30:44: Vltava 2003 - Altairovy první vodácké zážitky

Vypadá to, že Altaira víkendový sjezd Vltavy tak uchvátil, že není schopen o akci napsat cokoli podrobnějšího do svého weblogu, patrně ještě zcela nevstřebal nové zážitky. Ujmu se tedy příjemného úkolu za nás oba.

Původně jsme měli jet víkendovku se spřáteleným párem a jejich kamarády na raftu. Z časových důvodů ale byla akce odvolána. Řekla jsem si, že když už se jednou podařilo Altaira překecat, aby vyrazil do přírody (!), neměla by se záležitost jen tak smést ze stolu a zorganizovala jsem náhradní řešení.

Vyráželi jsme z Prahy ve čtvrtek večer ve složení Alraune + Karel a Mysh + Altair. Protože Altair razantně odmítl spát více než jednu noc mimo budovu, objednala jsem chatku. Za tři stovky na noc to byl dobrý kauf hlavně s ohledem na šílenou bouřku s deštěm, které jsme se pak v noci mohli narozdíl od nešťastníků ve stanech jenom smát. Ke kempu ve Vyšším Brodě (+420 380 746 427, kilometráž 319,0) jsme měli několik výtek - u stánku byla obludná fronta, umývárka měla zavřeno od 22:00 do 8:00 (tedy v době, kdy by ji většina lidí ráda použila) a Alraune posoudila celkovou atmosféru místa jako dost ubíjející (možná za to mohl i klášter tyčící se přímo nad řekou, všichni víme, že čarodějnice a křesťanství se nemají rádi).

Uprostřed přírody byl Altair najednou tak maličký a osamocený... Pozitivně Altair hodnotil přítomnost elektrické zásuvky v chatce. Zahájil online zpravodajství prvním "vodním" zápisem do svého weblogu. Do blogu se skrze svůj telefon křížený s PDA modlil i následující dny poměrně často, koneckonců, telefon byl jeho jediným záchytným bodem v jinak zcela netechnické a offline přírodě.

Ranním vlakem dorazila zbylá posádka - Felix a Muflonek. Brutálním vpádem nás probudili do deštivého rána a pak s uspokojením odešli do města na snídani dřív než se proberem natolik, abychom byli schopní vrhat ostré předměty. V předtuše nejhoršího počasí se Altair exhumoval a začal obvolávat kempy po cestě kvůli zamluvení chatky na příští noc. Když v deset přivezli naše plastové Vydry z půjčovny Votus, mohli jsme vyrazit. Zatímco další dvě posádky zkoušely plavbu nanečisto bez bagáže, já nechtěla Altaira zbytečně nervovat teoretickou průpravou, posadila jsem ho do lodě a vyrazili jsme hned naostro.

První koupání na nás čekalo na jezu Bílý mlýn za Vyšákem. Ne, nejeli jsme ho (odvážným sice štěstí přeje, ale znáte to s tím utrhnutým uchem džbánu, že...), ostatně většina Vydráků přenášela. Felix s Muflonkem po vyndání zavazadel projeli bez problému, rezervní pádlo, které vezli, hodili předtím do naší lodě. Kvůli dopravní zácpě jsme od břehu odráželi poslední, za notného chaosu a pozpátku. To bych možná ještě rozdejchala, ale když Altair uprostřed proudu mezi kamením zjistil, že má do sebe zapletené dvě nohy a dvě pádla a nic z toho nemůže vyndat, loď se rozhoupala a došlo k prvnímu křtění.

Altair se rozhodl, že bude lepší jít pěšky Bezkonkurenčně nejkrizovějším úsekem se ale ukázalo být slalomové koryto u Herbertova (kilometráž 314,9). Bez dokonalé spolupráce a předvídavosti kormidelníka a háka nebylo možné ostré zatáčky vytočit, a když jsme se přemoženi silou okamžiku vydali rovně vpřed, první větší šutr nás poroučel do vody. Vylévání lodě už jsme měli nacvičené, takže za chvíli bylo možné vyrazit. Divokou jízdou jsme překonali dalších padesát metrů a pak zase... cvak o kámen! Loď se vydala dál na vlastní pěst (ani se jí nedivím) a to nás zachránilo od dalšího topení. Zbytek slalomu jsme došli po břehu, loď poslušně čekala přesně na konci peřejí chycená za koní šňůru. Při dalším vylévání a houbování Altair poprvé vyslovil kacířskou myšlenku, jestli by nebylo jednodušší prostě celý zbytek řeky sejít pěšky. Nutno podotknout, že slalom vyklopil i Felixo-Mufloidní posádku, bez ztráty věnečku vyvázli jen Alraune s Karlem.

Obavy ze sucha se nepotvrdily, řeka tekla velice ochotně a i počasí se přestalo tvářit výhružně. Okolo šesté jsme v pohodě dorazili do kempu Na Pískárně (+420 602 161 740, kilometráž 292,4), kde nás přivítali měkkými peřinkami, koprovkou a gulášem. Pod tíhou okolností jsme zalezli do pelechů před jedenáctou a nechali zbytek party grogovat v bistru.

Nutnost vrátit chatku do 9:00 nás příští den ráno vyburcovala nebývale brzo. Slunné počasí ujišťovalo, že případné další koupele nebudou nijak nepříjemné. Do Krumlova už zbývalo jen pár kilometrů, takže na retardéře u papírny Větřní (kilometráž 288,2) jsme mohli delší dobu ze břehu pozorovat projíždějící lodě. Altair se retardéry nejdřív drobet bál, ale když jsme viděli, jak v pohodě sjeli i turisté nejhoršího kalibru stylem "chytím se bortů, zavřu oči a ono to nějak dopadne", odvážili jsme se všichni kompletně. A vyplatilo se, protože propusť je opravdu pohodová a zároveň pěkný zážitek.

Psí porcelán v těžké pohodě Přítel a spolupracovník Tomáš, který prostě nesnesl pomyšlení, že by zmeškal Altaira v přírodě, se na nás přijel podívat na motorce. Setkali jsme se u jezu Pod Papouščí skálou (kilometráž 286,1, i když tady si nejsem jistá), kde nás v malém stánku vpravo pohostili perfektními kořeněnými utopenci. Na sjezd jsme si s Altairem netroufli a dobře jsme udělali, protože se stal osudným Alraune a Karlovi (obrázek viz weblog Alraune).

Další retardačka čekala v Krumlově (Mrázkův mlýn, kilometráž 283,0). Všechno ostatní jsme přenesli, ale tahle věc zjevně nikomu nedělala starosti. Kromě mě, vysoká vlna dole budila určité podezření. Naše doprovodné posádky sjely v pořádku, a tak jsme povzbuzeni také napádlovali. Náš sjezd byl prý ukázkový. O to větší bylo překvapení dole, když mi došlo, že se Altair opět nezadržitelně kácí do vody. Přece ho v tom nenechám samotného, že :-), a tak jsme se koupali naposledy. Doteď jsme si neujasnili, kde byl vlastně zakopaný pes, patrně ale problém způsobila 130kilová špička, díky které jsme nabrali víc než ostatní. Příště Altair jede na kormidle :-).

V Českém Krumlově doporučuji hospodu U Dvou Marií (za posledním krumlovským jezem podjedete pod mostem pro pěší a ostrůvek půlící řeku objedete zprava, asi v polovině zaparkujete), zejména pokud vám už utopenci a jiná standardní vodácká strava leze z uší, nosu a dalších tělních otvorů - můžete si tu objednat například pohankovou kaši s medem a ovocem, knedlíčky s borůvkovým žahourem, bramborové placky s uzeninou a zelím a k pití velký hrnek medoviny. Altaira na pokraji nervového zhroucení jsme před závěrečným úsekem poslali na vlakové nádraží - při jízdě sice člověk nevidí hákovi do obličeje, ale živě jsem si dokázala ten nasupený ksicht vybavit po předchozích zkušenostech. Altairovo místo na lavici v hospodě obsadil Tomáš, který pro změnu lál, že u Marií nemůže zaparkovat Harleye. Jídlo a medovina ale pozvedly všeobecnou náladu, konečný úsek se pak pod vlivem jel lehce a hravě, přestože na konci Krumlova na vodáky číhají další zákeřné a nedokumentované slalomové kameny (míjeli jsme dokonce jednu cvaknutou dvojici).

Od železničního mostu nás hodný pán z Votusu odvezl na vlakové nádraží. V autě jsme žertovali, že Altair jistě od Dvou Marií jel taxíkem. Nezklamal, jel :-). Předem tak mohl zjistit spojení (ideální přímý vlak z Krumlova až do Prahy v šest) a koupit hromadnou jízdenku. Všichni krom Altaira výlet hodnotili jako jednoznačně pozitivní (a abych byla upřímná, i Altairovi se zlepšila nálada a neviděl věci tak černě, když se po dlouhých dvou dnech doma mohl konečně pomazlit s opuštěnými počítači).

Příští rok určitě zorganizuju akci na raftu. Když jsme s Alraune viděly ty piknikující veselé a zcela amatérské rodinky s dětmi sjíždějící bez problémů všechno, z čeho jsme měli nahnáno, řekly jsme si, že to prostě musíme taky zkusit. Ráda bych pozvala i Tomáše (tentokrát raději bez Harleye), protože se nám s takovým nadšením pletl do nošení lodí, že by byla škoda nevyužít jeho potenciálu. A hlavně bych ho samozřejmě ráda viděla nedobrovolně ve vodě, zejména pokud pojede v obvyklé kombinaci kožených motorkářských kalhot a značkové košile, checht.

Na konec ještě přihodím několik dalších dokumentačních obrázků, za něž děkuji zejména Altairovi a Tomášovi:

Z následujících fotografií je jasně patrné, že jakožto zavilí MS evangelizátoři propagujeme Microsoft i v extrémních podmínkách boje s vodním živlem: čepice Visual Studio .NET 2003 jsem vzala s jasným záměrem a navíc jsem jela tam a zpět ve VS.NET tričku. Tričko se nikdo neodvážil vyfotit nejspíš proto, že se mi ho podařilo asi před čtrnácti dny obarvit do sladkého sytě růžového odstínu odpuzujícího jakékoli nehomosexuální fotografy. Mimochodem, Alraune si myslí, že kdybych v něm zašla na nějaké MS Developer Days, byla by to taková jakoby performance. Asi to zkusím. Budu sweet :-))).

Pózujeme fotografům Microsoft posádka Detail Myshi ve VS.NET kšiltovce

Úsměv psychopata těsně před činem Altair se po celé dva dny tvářil opravdu dokonale strhaně. Alraune jeho pohyby v lodi trefně přirovnala k indiánské stařeně. Paní správcová v kempu Na Pískárně nám kladla na srdce, ať jsme na něj hodní, za což se jí Altair odvděčil rozloučením "Sbohem, pevně doufám, že už se nikdy neuvidíme". Úsměv na následující fotografii je tedy poněkud křečovitým pokusem, anebo jsou to možná zatnuté zuby dvě vteřiny před okamžikem, než se Altair zuřivě vrhne na nebohého dokumentátora a okoupe ho pod břehem i s motorkářským vybavením a foťákem. Po pravdě, myslím, že jedině soucítění s technikou zabránilo Altairovi Tomáše na místě utopit (on by si to pacholek za ten nadšením kypící výraz taky zasloužil).

První jez za Vyšším Brodem - Bílý mlýn (317,9 km). Vítězné tažení Muflonka a Felixe.

jez Bílý mlýn Kterak Muflonek s Felixem pokořili Bílý mlýn Kterak Muflonek s Felixem pokořili Bílý mlýn Kterak Muflonek s Felixem pokořili Bílý mlýn

Alraune s Karlem v ukázkovém sjezdu sportovní propusti ve Větřní Papírna ve Větřní už dávno nevypouští do vody barevné exkrementy, jen tak symbolicky decentně zapáchá. Sportovní propusť zvládne v pohodě i opravdový mamlas, viděli jsme případy, které šlajsnu šněrovaly ze strany na stranu, laminátku otloukaly jak píšťalku na jaře a přesto neměly problém. Přestože retardačky vypadají hubeně, jsou stavěné tak, že se do nich vejde i raft.

Pod Papouščí skálou (286,1 km) postavili stánek profitující z hyenismu vodáků: kupte si pivko, stoupněte si nad šlajsnu a pozorujte, jak tam ti lidi dole padají do kamení. Koukali jsme se všichni :-). Po předchozích zkušenostech s kameny (cvaknout se uprostřed rovné řeky o jediný šutr široko daleko, to je kumšt, a nám se to povedlo!) jsme se s Altairem rozhodli zbaběle přetáhnout. Zbylé dvě posádky jely. Zahyeňte si s námi a podívejte se, jak skončili Alraune a Karel.

Čumilové u jezu Pod Papouščí skálou S Altairem jsme raději Papoucha skoníkovali vlevo
Pod Papouščí skálou, Alraune s Karlem Pod Papouščí skálou, Alraune s Karlem Pod Papouščí skálou, Alraune s Karlem Pod Papouščí skálou, Alraune s Karlem

Poslední jez před Krumlovem - Na Rechlích (284,9 km). Propust nebyla otevřená, a tak jsme přetahovali vlevo. Pozor, voda jde přes korunu celkem zvysoka, tak nepřejeďte :-) Jedna loď s lehkou posádkou se přehoupla skrz, když jsme přetahovali, kormidelník ještě na koruně stačil vyskočit, ale slečna na háčku zůstala a vyklopila se až dole mezi kameny. Několik dobrovolníků pak asi pět minut pomáhalo oddělit vzpříčenou loď od nohou zamotaných s pádlem zaklesnutým do kamení. Nutno podotknout, že psychologickým pozadím nezištné pomoci nebyla ani tak vodácká sounáležitost, jako spíš fakt, že slečna jela nahoře bez a ten vršek prý stál za to. No, hlavně že to dobře dopadlo.

Na Rechlích pozor, nepřejeďte přes korunu... ...nebo dopadnete jako tahle slečna

První jez v Krumlově - U Lyry (284,0 km) všichni koníkovali vpravo (asi na ně udělala dojem poloutopená loď pod propustí). Na závěr přihodím dvě pěkné pohlednice Českého Krumlova od Tomáše. Na druhém obrázku pověstná Jelení lávka s typickou vodáckou situací (kdo se cvakne, vytáhne si loď zpátky a jede znova).

Český Krumlov - U Lyry Český Krumlov Český Krumlov - Jelení lávka

Komentáře

<< 08. srpna
O vyfintěných počítačích a rozhazovačnosti majitelů hardwaru
22. srpna >>
O senilitě